Pobrečte si se mnou

9. prosince 2008 v 21:13 | Small Victory |  Small Victory na cestě do fantazie
Jak to říct... Tak nějak se pár věcí zlepšilo a pár hodně zhoršilo. To zlepšení... Můj domov je snad alespoň způlky zase můj. Všichni už mě tam berou jako takovou postavičku která tam patří. Sice bez pár důležitých lidí,ale alespoň, že to je takhle. Tu druhou. Je to až moc osobní než abych to mohla psát. Ale věřte, že tady už to začíná být psycho. Jinak... Spolužáky nenávidím asi čím dál víc. Fakt nemůžu je vystát. Ale já už si s tím nějak poradím. Pořád mám totiž přece jenom navrch... Čím? Od jisté doby jsem si uvědomila, že mi všichni můžou bejt ukradený a nikdo mi nebude srát na hlavu. A je to krása...
Pobrečte si... Já u ní brečím skoro vždycky(:)

 

no evidence

3. prosince 2008 v 19:41 | Small Victory |  sama Small Victory
No... Jak začít. Od doby co jsem tu nebyla se toho spousta změnilo. Nechce se mi to psát. Řekněme jenom, že mi chybí domov. Můj pravý domov a přátelé. Vlastně mám jednoho člověka se kterým se stýkám. Ale ten je trochu moc daleko, takže moc čas nemá... Pak je tu ještě jeden, na kterém sem vlastně závislá. Jo, je to můj přítel. A je to nádhera. Jenže od jisté doby se moc věcí změnilo... Jo, jak říkám, chybí mi můj pravý domov. Tam kde jsem byla doma, totiž není u mě doma(:) Je to takové malé společenství. Společenství lidí, které dnešní společnost zavrhuje. A já mezi ně patřila. A ještě stále doufám trochu patřím, ale bojím se, že pokud se rychle něco nezmění, bude všechno zapomenuto. A ten strach mě tolik svírá. Navíc nenávidím lidi, mezi které teď musím každý den chodit. Ano škola. Jiná než ta předtím. Mám ji ráda, ale nenávidím ji. Nenávidím ty lidi, kromě jedné výjimky. Ano, jakmile někam přijdu nově hned nezapadám. Uvědomuju si to, že mě ty lidi neberou a že neberu já je. Jediný místo kde mě hned přijali, byl můj skutečný domov. Jo, pořád se to kolem něj točí. Je to, jako by mi vzali střechu nad hlavou. Skoro jako by mi vzali rodinu. Jenže nevím, jestli s tím ještě něco zmůžu. Od té doby se změnila spousta věcí. A já žiju skoro jako tělo bez duše. Pokud ovšem nejsem s ním. Protože bez něj bych nebyla nikdo.
Ano pravda, k tomuhle blogu se vracím jenom proto, že je mi špatně. A chci něco vrátit zpátky... Něco co pro mě moc znamenalo... Jo, je to ta stará Small Victory... V některých věcěch nejšťastnější člověk na světě, v některých naprosto beznadějná...

Ticho

3. prosince 2008 v 18:10 | Small Victory |  sama Small Victory
Ale co to? Ticho tady ustává... A vrací se... A víte vy kdo? Small Victory se vrací? Neví na jak dlouho... Neví vůbec nic, ale je tady... Je zpátky, i se svým hořkosladkým životem... Milujte ji, nebo ji nenáviďte, ale ona je zpátky(:)

Kam dál

Reklama